/5.7.09/
.
A potom bylo ticho. Ticho, co se tříští o vlnolamy – ústa, mlčení, které neutichá, nikdy neustane a navždy bude čnít ze rtů všem těm, kteří zažili to ticho. Ticho, které přijde vždy, když jsme tak nemocni, že jediný tón je lékem, jediným balzámem je nám být rozechvěni jako struny ve větru. Ale ani vítr, ani milosrdný úder či pohlazení bříškem prstu nepřichází. Struna je klidná. Ticho. Uši vrostou do hlavy a sluch zanikne. Pozbudeš jazyka a rty ti srostou k sobě – nač je máš, když tě nikdo neslyší?
Mám strach
.
tobě jde stejně dobře próza i poezie.
OdpovědětVymazat