/31.3.09/

postarší, hořká

I.


z ochozu potají
pár ustrašených očí
se kterýma si život
zahrál poněkud nerovnou hru
sleduje a závidí

den uletěl
jako přežitá metafora
a srdce
v ruce
branou do nebeského dvora
ráj?
tvůj prsteníček
odjistil pak přišel
ráj?

řekni mi
hudbo okamžiku
jsi ty ta správná chvíle?

není již jiná?
přijde po tobě zapomnění?

pocit
co tajit budou si
další a další pokolení



II.

zbytečnou otázkou
trýznit svou mysl

vždyť kolik musí
lidským srdcem proplynout touhy
aby se z toho mála nosných částeček
vystavěla babylonská věž

která by dosáhla rozhodnutí



III.

prosím
klidně s prostotou
sobě vlastní
nedovol ať

srdce běduje
a trpí osamocené

i když vlastní vinou
se již nedovede vzchopit
k citu
a neví
zda ještě touží po pomoci
ač za horečky v noci
zvedá mé ruce vstříc černočerným tmám
které slibují
neviděné

ať jsi co jsi
představím si
že bdíš se mnou
nade mnou
a nemusím mít strach

přes to
že nebdíš
a tma přede mnou je
žalostně prázdnou odměnou
za každou z mých zbabělostí
jak do kostnice když
nosí se kosti
jak
přikapávat
do vody

návraty raní více

než všechny odchody