*~*~*

...výňatek z povídky L'escalier /14.6.09/...

Její hlava bezvládně visela, opírala se o rameno. Nohy, ruce, změť končetin. Necítila studenou zem, netlačilo ji tvrdé lože. Spala v té tmě a zdál se jí sen. Byla uprostřed velkého sálu. Neviděla ho, jen to věděla či tušila. Měla pásku přes oči a vedli ji zástupem mnoha a mnoha lidí. Rukama směla omakat, co jí přišlo do cesty, dotýkala se obrovského množství skloněných hlav. Prsty mnula jejich vlasy, občas přejela přes hladkou lysinu. Fanatici se skloněnými lebkami po tom dotyku prapodivně mumlali cizím jazykem, úplně cizím, neznámým, snad ani neexistoval, to nevěděla, nepoznala. Cizí studená ruka ji vedla stále a stále vpřed, ani už nepočítala, kolik hlav jí prošlo pod dlaní. Připadalo jí, že musí jít už celé hodiny a dlouhé míle, nohy jí přestávaly sloužit a znaveně vrávorala, aby alespoň zčásti stačila rychlému a pevnému kroku svého průvodce. Šla. Tu ji kdosi jen malou, ale dostatečnou ranou srazil na kolena. Klečela a ucítila na zadní strany hlavy šimrání. Rozvazují uzel! Uvidí… konečně uvidí světlo. Ale stojí o to vůbec? Vše je tu nějaké prapodivné… neznámé a cizí, studené. Chladné. Najednou byl uzel rozvázán a šátek jí sklouzl z očí. Chtěla se rozhlédnout, podívat se, napojit své oči světlem po takové dlouhé, dlouhé době neustálé tmy. Otáčela hlavou, nahoru, dolů, po chvíli již velice netrpělivě, zběsile, ale stále neviděla nic. Nic! Byla pořád ta velká a strašná tma, zima, tma a zima a chlad. Chtěla si promnout oči, sáhla si na obličej, popadla svou hlavu, hmatala, aby se ujistila, že ji klame zrak, když si uvědomila, že tam, kde má obyčejný člověk oči, ona nemá vůbec nic. Jen hladká kůže, žádná víčka, žádné řasy, nic, nic, vůbec nic. Chtěla vykřiknout – když zjistila, že nemá ústa. Tep se jí zrychlil, srdce bilo jako zběsilé, co teď, co teď? A jak potřebovala volně dýchat, mnoho dýchat, opět šmátrala po svém obličeji a cítila, jak její nos vrůstá do něj a mizí a ona se dusí, poslední vdech, už nikdy nic nebude. Najednou uslyšela hlas. Nemohla volat, nemohla vůbec nic, jen slyšet a hýbat se. Cítila, že se k ní někdo přiklonil, teplé ruce ji uchopily a posadily do jakéhosi křesla. Cítila, že jí brzo dojde dech. V rozčilení chytala do dlaní prázdný vzduch, až se jí podařilo uchopit jednu z těch teplých rukou. Fascinovaně obkreslovala každý její rys. Přejela po paži až k šíji a obličeji. Tak známé jí to vše bylo! Ale neviděla nic. Dovedla si jen pozoruhodně dokonale představit tu tvář. V její těsné blízkosti potichu promluvil onen cizí hlas, který se jí zdál však až téměř neslušně povědomý.
„Ty jsi tma… a já nevím, jestli tě vidím. Vidí člověk tmu? Asi ano… Co myslíte, může člověk m…“Stáhla rychle ruce, protože zvuk nápadně zeslábl, a vskutku, její uši mizely, ztrácely se v hlavě, celé tělo jí začalo vrůstat do sebe, nemohla plakat, nebyla schopna ani výkřiku zoufalství, ničeho, vše krnělo, menšilo se, celá se ztrácela sama v sobě – až se probudila. Zalapala po dechu. To je smrt! Co je vlastně smrt? Jestli nic jiného, určitě toto. Tak strašné! Očí by se klidně mohla vzdát. Ale ostatního ne – chce žít, najednou chce žít, když má pocit, že ještě někdy pozná, co je za zdmi jejího ohavného žaláře.