A nikdo neví, co je klid /26.7.09/

.

ta chvílie přišla

a jako by už nebylo co dodat

bude následovat jen tiché mlčení

můj klid

mne dostihl

jako by už nebylo co říct

tím, že ještě zbývá tisíc slov

které jsi ještě nikdy neslyšel

a také neuslyšíš

možná

jako by už nebylo

nic

všechna bolest duše

ztratila se

mlha rána pominula

a vyšlo slunce z obilného pole

v nichž čekanky a chrpy

zrcadlily nebe

vlčí máky

nikdy nebyly tak rudé

prosím ať ten obraz nikdy nepomine

a já jej budu navždy

slavit a ctít

vše, co dřív bylo roztříštěné

v té chvíli našlo svůj hrob a cíl

svůj domov a útočiště

hudba budoucnosti

je hudbou současnosti

a to vše jen tím

že jednoho dne

pršelo

.

Miluji /16.7.09/

.

znaven cestou padl k zemi

cestou znaven padl k zemi

padl cestou znaven k zemi

znaven padl cestou k zemi

cestou padl znaven k zemi

padl znaven cestou k zemi

P(3) = 3! = 6

Miluji!

Faktoriály.

.

Návod k použití /25.7.09/

.
.

uchopte
mezi palec a ukazováček
za plošku malý připínáček
probodněte tenkou kůži

jsem prázdná
jako příliš mnoho přirovnání

když mě vyplní nicota

16.7.09

sladká hudba nových dní
zlé tmy konečně rozhání
Ozvěna ještě nedozněla
A už se za ní
Rozběhlo další volání

Nemám ale oči nevidím ten běh
Který mílovými kroky drtí červeň střech
Ten běh co nemá ani malou příchuť tíhy

Někdo by se radši díval na dostihy

/22.7.09/

.

Kdesi za zdí odpočívá hvězda
Má malátný výraz ve tváři
Bdí ve svém tmavém žaláři
Nic se jí celé noci nezdá

Nejspíše trpí nespavostí
Či steskem po obloze
Uvězněná však v malé dóze
Se den za dnem pouze postí

Když září mi na strop světlo nesmělé
Má úzkost se načas vytratí
A ocitám se opět na trati
Kde průvodčí jsou plaví andělé

.

Automatika /22.7.09/

V konstrukci malého atomového jádra se lehce zachytili o stěnu kdež zůstali přilepeni jako kaviárový příslušník oberiutů, mysleli jsme si, že je to cela nepřípustný tah ale pak se nás někdo zeptal zda požíváme i na nádraží takové horlivosti, což se hrubě neslučovalo s kolektivním vědomím abstinenta Václava, který jako by se znovu narodil, není to zvláštní? Ani já se nemohu přestat podivovat té přeměně protože karmínová hlava se sestřelila z maskovaného hlávkového salátu, děkuji velice zujte si střevíce na naší zahradě stojí lípa a ta je tak zapletená do sebe, že ani nevím, co jsem to chtěla říct, ale v té zahradě je takové zvláštní chvění a když tam vejdete je to jako kdyby vám vytrhávali páteř ale to lechtá, to nebolí, totiž to je tím, že jste strašlivě strašlivě pod vlivem omamné látky kterou zapomněli zakázat a proto neplačte v kostelech a už vůbec ne v kostele svatého vojtěcha protože tam po vás budou chtít dvě slečny kapesníčky a když vejdete do obrazu uvidíte ráj protože jste nikdy nezažili aby se vymyšlený pocit dostavil doopravdy ach je to více bída či utrpení je to více štěstí či bída to já nevím a není nikdo kdo by na to dovedl odpovědět nicméně to nevadí já se s tím nějak sžiji, celý život se sžívám.Neznám ovšem cesty které by mě vedly k absolutnímu vyslovení sama sebe ale to snad nevadí, cesty se nacházejí samy protože lidé po nich chodí a vyšlapou je do trávy což znamená že až se tam objeví lidská stopa brzy bude cesta lidé potřebují průkopníka protože sami se bojí a když se jim řekne co smějí a co ne jsou spokojeni lidé potřebují bič a otěže lidé jsou koně jenže o tom neví lidé jsou otroci ale jim se to líbí lidé jsou lidé proč spolu lidé válčí když o sebe mají pečovat protože v kolébce jsme si byli všichni rovni to až čas dělá rozdíly které se mi nelíbí ráda bych se vrátila do té zahrady protože mě lechtá páteř myslela jsem si totiž že nikdy nikdy nikdy nikdy neuvidím tu zahradu a nikdy nikdy nikdy mě nebude lechtat páteř protože když je něco nepravděpodobné člověk se raději smíří s tím, že to zkrátka není možné a o to hůře potom chápe zázraky a nedokáže je využít a také se jim nedovede odvděčit a ty zázraky snad ani netuší jak jsou zázračné a že se zázraky staly jen díky něčímu pomatení ale co když pomatení je ta pravá realita, co když je to ta skutečnost kterou každý hledá ano ano tak to musí být jinak bych nemohla být nikdy šťastná a nikdy bych se nemohla tak velice divit a nikdy bych se také nemohla víc bát.

17-06-09

trés loin des villes
une petite fille
apprend a lire
les cononantes d’air
apres sa voyage
elle se couche dans l’herbe
qui la caresse doucement
les yeux et les jouets

la surface
qui ouvre ses bras
comment elle souhaite
d’etre designée
par un paysagiste
loin du surface parfait

je t’ai vu
disparraitre

dans une maison
sans fenetres
dans une heure
malheureuse
une onde sur cent
montre
toi

a v pařížském tisku
opět psali
že budou zavírat nevěstky
čímž podnikli cestu v čase
o stopadesát let
zpět

sur les ondes d’Amélie
qui vivent dans ma tete
je meurs

*

není

vidět n

ic